Zajímavosti

Zajímavosti

• Lidské vši a odvšivovací hřebeny, včetně popisů odvšivovacích prostředků, jsou nalézány už v archeologických nálezech a historických materiálech z oblasti středního východu, Egypta a antické oblasti.
• Nejstarším nálezem jsou vajíčka vši dětské, nalezená ve zbytcích vlasů člověka, který žil před 9 000 lety.
• Odvšivovací hřebeny byly v okolí Mrtvého moře používány již nejméně 3 500 let před naším letopočtem.
• Egyptský text zvaný Papirus ebers ze 16. stol. př. n. l. popisuje odvšivovací prostředek připravovaný z mouky a datlí.
• I v historické době vzbuzovaly vši pozornost výtvarníků a vědců.
• Nejstarší známé vyobrazení lidských vší je dřevoryt otištěný v knize Hortus sanitatis z r. 1491.
• V knize Micrografia z r.1665 popsal a zobrazil morfologii vší po jejich studiu prvým mikroskopem Robert HOOK.
• Ze 17. století je známo asi 20 olejomaleb holandských mistrů, zachycujících odvšivování jako hlavní námět.
• V 19. století byli v Lisabonu lidé, kteří za úplatu půjčovali cvičené opice, které zákazníkům vybíraly vši.
• Problematika vší řeší na celosvětových kongresech. Že první mezinárodní kongres o vších byl v roce 1972 ve Washingtonu.
• Zkoumáním geonomu vši Mark Stoneking z Max Planckova Institutu v Lipsku přišel s tím, že veš šatní (Pediculus humanus vestimentorum) se vývojově oddělila od vši vyskytující se ve vlasech (Pediculus humanus capitis). Zjistil to tak, že oba genomy vší - vši šatní a vši vlasové porovnal. Vyšlo mu, že více odlišností (rozdílů) má veš vlasová a že tedy veš šatní je mnohem mladší a že se přetvořila ze vši vlasové. Podle množství změn v geonomu obou vší, ke kterým dochází mutacemi spočetl, že k tomu došlo někdy před 70 000 lety. Celé to přesně zapadá do časového rámce vykopávek, svědčících o tom, kdy se lidé z Afriky vydali do chladnější Evropy. Přežití ve sněhem pokryté krajině si jistě vynutilo používání oděvů a to zase, jak nyní genetici potvrzují, umožnilo vznik nového organismu – vši šatní.
• Vědci se do vší zamilovali. Průzkum genomu vši poodhaluje historii lidské evoluce sahající až do doby, kdy Zemi obýval Homo erectus.

Hovoříme o době před 5,5 miliony. Cenné informace paradoxně poskytlo probírání se dětskými hlavami, přesněji v genetických „naplaveninách“ parazita jménem veš. Z analýz vyplívá, že na Zemi existují dva druhy vši. První je rozšířený po celém světě, se musel vyvinout na našem předku Homo sapiens. Druhý, nalezený pouze v obou Amerikách, se vyvíjel na jiném lidském druhu. Vědci soudí, že to byl Homo erectus. Vědci přímo nenalezli nějakou z dané doby, ale pohled do minulosti jim umožnilo sestavení vývojového stromu vši, která kromě toho, že sužuje lidstvo, jasně odráží také jeho evoluční vývoj – sleduje tedy (kopíruje) vývojový kmen lidí. Analýza mutací v DNA vší zjistila, že dvě shodně vypadající vší variety, jsou geneticky odlišné a že jejich společný předek musel být až v daleké minulosti, jinak řečeno že tyto variety se rozdělily někdy před 1,18 miliony let. Když se vrátíme myšlenkově k lidskému vývojovému kmeni, zjistíme, že lidé se oddělili od jiných starobylých lidí přibližně ve stejnou dobu (někdy před 1,2 miliony let). Teď je třeba zbystřit pozornost, protože to je klíčový moment konstrukce dalších úvah a závěrů. Rozdílnost geonomů obou linií vší znamená, že každý z nich se vyvíjel (původně) na jiném lidském druhu. DNA rozdíly u zmíněných dvou linií vši, které se již dnes vyskytují na současných lidech, se mohly s takto odlišným genomem vyvinou jen ve skupinách lidí, které se nemohly stýkat po milion let a nebo déle. Tvrdí to například profesor Dale Clayton, z University v Utahu, který dodává: Kdyby se vši vyskytovaly dříve společně, pak by se mezi sebou křížily a dnes by v jejich geonomech nemohl být tak obrovský rozdíl, tolik odlišností. Musely se tedy vyvíjet na jiném druhu, který ale pocházel ze stejného místa. Kandidátem na takovou hostitelskou skupinu, která by splňovaly požadavek izolace, měla by linii, která opustila Afriku a která vedla ve vývoji k vytvoření Homo erectus. Tou druhou skupinou byla skupina, která vedla k vývoji Homo sapiens.

Logicky vzato, pokud měly vši, které se kdysi výhradně vyskytovali jen na Homo erectus, možnost „přelézt“ v dávné minulosti na Homo sapiens, musely tyto lidské komunity mít nějaké vzájemné kontakty. Podle genetiků k „přelezení vší“ a tedy i kontaktům, mělo dojít v Asii v době někdy před 25 000 – 30 000 roky. Jak dnes víme, Homo erectus nakonec vymizel, ale jeho veš jak se dnes ukazuje nikoli. Jedinou možnou cestou, jak k tomu mohlo dojít, bylo že si ji oba lidské druhy předaly a to ještě před tím, než jeden z druhů zanikl. O jaký druh kontaktu šlo, zůstává záhadou. Něco nám může napovědět fakt, že veš nemůže přežít mimo hostitele déle než 24 hodin. Kontaktem tedy mohl být boj nebo krádež svršků z kůže. Mohli se ale také setkat ve společné domácnosti, jak tvrdí Dr. David Reed, který pracuje pro Florida Museum of Natural History, a který je autorem jedné z publikovaných vědeckých prací o této problematice v internetovém časopisu PLOS Biology. Na téma přeskočení z jednoho na druhého hostitele tento vědec soudí, že vše mohlo být tak, že při nevlídném počasí, kdy se poblíž ve stejnou dobu vyskytovaly oba lidské druhy, mohlo společné strádání vést i k tomu, že se oba druhy nastěhovaly do stejného úkrytu a lidé mohli nějakou dobu společně bydlet.

Dr. Kevin Johnson, odborník na DNA problematiku, má ke zveřejněným výsledkům určité výhrady. Johnson, jenž je zaměstnancem Illinois Natural History Survey, poukazuje na výsledky jiné než jaderné DNA a to mitochondriální DNA vší , která se dědí jen po matkách. Ta ukazuje, že vši se ve svém vývoji „rozešly“ před 300 tisíci lety, což se ale rozchází s předpokladem, že se Homo sapiens a veš se rozešli před 1,18 – 1,12 miliony let. To by ale zase mohlo nasvědčovat tomu, že se ve skutečnosti moderní člověk s Homo erectus, nemusel nikdy setkat. Svojí námitku se snaží doložit i tím, že Pediculus humanus (veš šatní) je jedním z nejsnáze přenosných lidských patogenů. To znamená, že mohla být snadno přenesena i bez přímého kontaktu. Jeho námitce dává za pravdu fakt, že dnes existují případy, kdy například ptačí veš nalezneme na mnohých hostitelských druzích ptáků, kteří se nikdy nesetkávají. Zdálo by se, že se pravdy již nikdy nedobereme. Nemusí tomu ale tak být. Reed už plánuje studovat jinou veš – veš ohanbí, zvanou muňka, která se přenáší pohlavním stykem. A pokud se prokáže že i dnešní vši muňky se vyskytují v různých formách, je šance, že jejich genom podá svědectví o dávných sexuálních praktikách. Možná, že se zakrátko již dozvíme něco i o tom, zda náš předek (moderní typ člověka) praktikoval sex s méně vyvinutým a hloupějším Homo erectus.

Pramen: Genetic Analysis of Lice Supports Direct Contact between Modern and Archaic Humans David L. Reed, Vincent S. Smith, Shaless L. Hammond, Alan R. Rogers and Dale H. Clayton PLOS Biology: Vol. 2, No. 11, e340 DOI: 10.1371/journal.pbio.0020340

… aromaterapie jako prostředek k hubení vši. Jeden z nejrozsáhlejších výzkumů působení esenciálních olejů na veš vlasovou byl proveden v 90. letech 20. století v Maroku za spoluúčasti řady odborníků z Národního vědeckého institutu, oddělení rostlinné biologie v Rabatu, Fakulty lékařství a farmacie v Rabatu a rabatské Dětské nemocnice.
Po aplikaci byl u jednotlivých esencí a jejich hlavních komponentů (funkčních skupin) měřen čas po hodinách a zjišťováno procento mrtvých vší. Výsledky testů, publikované v „The International Journal of Aromatherapy“, 2001, vol. 10, Nr. 3/4, Harcourt Publishers Ltd..